Mentalismus (filosofie)

Mentalismus je filosofický směr, který se prostřednictvím teoretických modelů a zásad organizace lidské mysli pokouší vysvětlit lidské mentální procesy.^[1] Dochází k závěrům, že jedině mysl sama je reálná (skutečně existuje) a že materiální svět je čistě produktem mysli (fyzicky neexistuje). Nepopírá reálnou existenci světa, ale umisťuje ji pouze na mentální (myšlenkovou) úroveň. Svobodná vůle a schopnost záměrného jednání jsou nezávislé na nervovém systému. Posledními významnějšími filosofy, kteří se zabývali tímto filosofickým směrem byli Jerry Fodor, Noam Chomsky a Paul Brunton .

Neexistují žádné předměty, nezávislé na myšlenkách o nich. Nemáme přímé poznání zevních objektů, poznáváme přímo jen své vlastní vjemy, ostatní je proces mimovolné dedukce. To, že někdo stojí půl metru od našeho těla v oblasti objektivní existence, je dedukce, kterou vytváříme bezděky na základě činnosti oka a ucha – tj. činnosti, která je nakonec v mysli. Na základě podobných dojmů, se dá naše mysl do práce a vytvoří závěr, že existuje nějaký zevní člověk. To, co skutečně vidíme, je něco mentálního, jelikož existence hmotného člověka je vydedukována z mentální zkušenosti.. Odděleného, zevního člověka nevidíme bezprostředně. Když věříme, že zažíváme vnější svět, zažíváme ve skutečnosti jáství v nitru. Pouze když je nějaký předmět zaregistrován ve vědomí, je vůbec skutečně viděn. To, co známe jako svět, je řada myšlenek. Vědomí je všechny prostupuje jako jejich společný základ: vznikají v něm, existují v něm a ono existuje dále, i když ony mizí.

Mentalismus nepopírá naši přirozenou víru v pevnost hmotného světa, nepopírá, že svět je vnější k tělu a všechny hmatatelné věci jsou pevné na dotyk. To co říká je, že svět je uvnitř mysli a že jeho pevnost existuje rovněž jenom v mysli. Faktem je, že jsme ze zevního světa neviděli nikdy nic víc než svou vlastní představu o něm, svět má proto být hledán uvnitř vědomí, nikoli vně něho. Lze namítnout, že tehdy, kdy svět pro nás neexistuje, protože ho nemyslíme, existuje stále pro ostatní lidské bytosti. Odpověď na to je: Jakým způsobem existuje pro každého z těchto lidí? Je v jeho myšlence, stejně tak, jako v naší. Již ve dvanáctém století napsal Číňan Chan-jan: “Žádná věc neexistuje odděleně od mysli“.

Je nutné pochopit, že hmota není věcí, nýbrž myšlenkou ve vědomí. Každý, komu se stala ta zvláštní věc, že ve spánku snil a věděl o tom, že jde o sen, může alespoň v náznaku uzřít ideu mentalismu. Je to zvláštní a zpočátku nezvyklý pocit avšak později osvobozující. Jasně vidíte, že děje a události snu jsou tvořeny vaší představivostí, v mysli, že jde jen o myšlenky. Toho se zajisté dovtípíte i po probuzení, jenže v bdělém stavu již vše pokládáte za naprosto bezpečně hmotné a reálné. Ale je tomu skutečně tak? Nauku mentalismu přijímali R. W. Emerson, A. France, W. Shakespeare, I. Kant, E. A. Poe, W. Blake, Hegel, Schiller, O. Wilde, Marcus Aurelius, Sokrates, R. Mahariši a jiní je přinejmenším důvodem k zamyšlení

== Mentalismus napříč historií ==

    „Myšlenka a objekt myšlenky jsou jedno a totéž.“ – Parmenides

    „To, co pokročilá bytost považuje za subjektivní myšlenku, nižší bytost vnímá jako objektivní věc.“ – Platón

    „Mysl je jediným stavem, který člověk zná ve všem co existuje. Nemůžeme znát nic jiného než mysl.“ – Spinoza

    „Jsme skutečně naživu, ve skutečném okolí, nebo ve skutečnosti jen sníme?“ – Voltaire

    „Vše, co vidím, se zdá být snem, vše co vnímám očima těla, se zdá být výsměchem.“ – sv. Tereza

    „Já vím, že tento svět představy a vize je celý jedinou nepřetržitou vizí.“ – W. Blake

    „Víme, že myšlenka je jedinou skutečností v tomto světě. Neexistuje nic jiného než to, co si představujeme.“ – Anatole France

Mentalismus je třeba odlišovat od dualismu, který toho názoru, že mysl (mentální procesy) a tělo (mozek, fyzická podstata), jsou dvě odlišné druhy věcí, které jsou nějak v interakci jeden s druhým. Přestože podobný dualistický pohled na mysl a tělo, které spolu reagují obsahuje i mentalismus, mentalismus není dualismus.Protipólem mentalismu je mechanicismus.

Teorie osobnosti jsou výrazem snahy o integraci a smysluplné uspořádání vnímání okolního světa a našeho postavení v něm. Hlavním rozměrem zkoumání jsou dimenze organismus a vědomí. Extrémním přístupem k problému jsou fyziologismus a mentalismus.^[2]